„Jo, měli jsme tehdy vlastně štěstí, že jsme se do té stěny vůbec nedostali,“ musel jsem uznat o rok později – po úspěšném výstupu cestou Cassin Ridge v jižní stěně Denali. Když se teď ohlédnu za naším prvním pokusem o rok dřív, v dubnu 2024, bylo jasné, že by to tehdy nedopadlo dobře.
Už to, že jsme na technicky náročné lezení tehdy vyrazili v nepříliš ideální sestavě tří lezců, ale hlavně v podmínkách, které měly k ideálu hodně daleko. Celkově bylo počasí výrazně horší než o rok později, teploty nižší, ale také naše vybavení nedostatečné (neměli jsme např. péřové kalhoty apod .), že ve zdraví bychom to tehdy nedali.
A to nemluvím o komplikovaném přístupu pod stěnu. Tam vedou dvě cesty a obě stojí za to. První – přes Valley of Death – odbočuje z normálky zhruba u prvního kempu. Adrenalinová záležitost, protože laviny tam padají několikrát denně. Druhá možnost? Vystoupat po normálce až do Campu 4 (4300 m), pak se napojit na hřeben West Rib, vyšplhat do výšky asi 5000 metrů, a nakonec sestoupit rozpukaným ledovcem po tzv. Seattle Ramp o nějakých 1300 metrů dolů – rovnou na konec onoho nechvalně známého Death Valley, přímo pod nástup Cassina.
Nicméně obě nástupové varianty i následný postup ve stěně, je od samého počátku tak náročný, ze do značné míry znemožňuje ze stěny v případě problémů nějak snadno vycouvat. Takže shrnuto: v roce 2024 jsme měli velké štěstí, že počasí bylo tak špatné, že nás nechalo jen dokončit aklimatizaci výstupem do campu5 a zase odjet domů... 😄
Nicméně o rok později bylo všechno jinak. Tentokrát jsme už o odbočení z normálky v „jedničce“ ani neuvažovali. Počasí bylo nádherně slunečné, a tak jsme bez zbytečných zastávek a zdržujících vynášek pádili rovnou do Campu 4. Tam jsme po té dřině vyhlásili rest day a rozhodli se zbavit všeho, co nebylo nezbytné – jídla i části výbavy. Hlavně tedy Luke, který se nikdy nenechá přesvědčit, že batoh o objemu 45 litrů je na mnohadenní lezení v mrazech kolem –30 °C prostě malý. A pak s omezenou výbavou, není moc ochoten nahoře podstoupit byť jen jeden bivak navíc. Takže mě nutí dolézt posledních 800 metrů na vrchol – ne zrovna lehkých – a ještě k tomu sestoupit dalších tisíc metrů do Campu 5, zatímco já už sotva pletu nohama. 😄
Z campu 4 jsme stoupali dál směrem na hřeben West Rib. Tam nás ale zastihla bílá tma a nezbylo než zabivakovat kousek pod hřebenem. Přespali jsme ve výšce téměř 5000 metrů, takže jsme aklimatizaci mohli považovat za splněnou.
Další den jsme po dosažení hřebene okamžitě začali sestupovat po Seattle Ramp dolů do Death Valley. Orientace v rozbitém ledovci, plném skrytých trhlin, nebyla vůbec jednoduchá. Mnohokrát se mi stalo, že jsem v některé z nich skončil – jednou dokonce spadl skoro dva a půl metru, než mě zastavila sněhová plošinka. Ale samozřejmě jsem stále věřil, že by Luke případný delší pád zachytil. 😄
Obávané Death Valley jsme tehdy přivítali skoro s nadšením. Zakempili jsme těsně vedle obrovského sněhového bloku, aniž bychom tušili, že nám o pár hodin později možná zachrání život. Krátce před svítáním se totiž údolím prohnala další ze stovek lavin. Probuzení to bylo kruté – připadal jsem si jako uprostřed bitvy. Stan se třásl pod náporem sněhu, kolem nás s třeskotem dopadaly další a další ledové šrapnely, ale naštěstí nás hlavní masa zborceného séraku těsně minula a nechala naživu. 🙉
Balili jsme ve spěchu a snídali až o kus dál, přímo pod jižní stěnou, kde jsme se cítili alespoň v relativním bezpečí – jak se jenom člověk v místě zvaném Vallye of Death může cítit 😄
Samotné stoupání stěnou nemá smysl detailně popisovat. Jednoduše – délka za délkou, štand za štandem, rozdíl byl jen v tom, že první to bylo spíš o firnu a ledu různých sklonů, místy až 85 stupňů, druhý den víc o skalním lezení. Pak znovu ledový svah okolo 70 stupňů a dlouhý hřeben zvaný Cowboy Arete. Poté zase mix skály, ledu a firnu – pořád dokola.
Zpestřením byly jen bivaky. Kromě jediného pohodlnějšího na konci Cowboy Arete to byly miniaturní plošinky, kde stan visel nad hlubinou a nocležník více seděl než ležel. Další výjimkou byla plošinka nad druhým rock bandem, na kterou jsme se museli uchýlit před vichřicí. Ta nás hrozila sfouknout z hřebene kousek pod vrcholem, takže jsme tam v pololehu přečkali den a půl, než se vítr trochu uklidnil a my se posunuli o pár set výškových metrů výš na pohodlnější místo.
Tam někde nám došlo jídlo a začalo i docela přituhovat co se týče teplot. Další postup se tak postupně měnil spíš v záchrannou akci – „prostě ať už to máme za sebou, než nám dojde i plyn, a tím pádem voda.“
Asi tady někde kousek pod vrcholem jsem si podvědomě rozvrhl síly jen k dosažení vrcholu – a dál už to nějak seběhneme dolů po normálce. Takže sestup se změnil v čisté utrpení. Pamatuju si hlavně obrovskou únavu, křeče v žaludku a taky Lukina, jak mě neúnavně popohání:
„Ty vole, celé jsi to vytáhl a teď tady ležíš ve sněhu! Zvedej se, už to není daleko!“
Jenže bylo. Do Campu 5 to bylo nekonečné. A největším překvapením bylo. že organismus nad pěti tisíci metrech prostě neregeneruje. Věděl jsem to, ale když se ráno probudíš úplně stejně rozbitý jako včera, je to stejně vždycky překvápko . 😄🙉
A přinutit se zabalit věci a z ploužit se o tábor níž bylo snad těžší než vylézt tu stěnu. 😄
Ve čtyřce začalo sněžit – a ne málo. Přes noc napadlo dobrých šedesát centimetrů, takže jsme si dali rest day. Jenže zotavení ve 4300 metrech je spíš přáním než realitou. A především vyčkávali všichni, nikomu se nechtělo prošlapávat ty hromady sněhu kolem.
Odpoledne dalšího dne jsme to už nevydrželi a rozhodli se vyrazit dolů. S námi se přidala ještě jedna dvojka na skialpech. Místy byl sníh nafoukaný až po pás. V jednu chvíli Luke, v záchvatu zoufalé bezmocné zuřivosti, zlámal o své sáně hůlku – tak beznadějné to bylo. Já jsem naštěstí na podobné výlevy už neměl energii.
Někdy před půlnocí jsme se dohrabali do trojky. Za normálních podmínek by nám ta cesta zabrala hodinu a půl – teď to bylo šest vyčerpávajících hodin. 🙉
Ve trojce jsme si dopřáli další den volna, zatímco kolem nás proudily kolony unavených horolezců, kteří utíkali z vyšších táborů. Čekala nás poslední velká výzva – sjezd na lyžích hlubokým sněhem s těžkými sáněmi za sebou.
Kdo to nezažil, nepochopí: naprostý masakr. Sáně se otáčejí, najíždějí ti na lyže, předjíždějí tě, křižují ti cestu – zkrátka se tě všemi možnými způsoby snaží sejmout do sněhu. 😄
Až do jedničky, tam tahle „zábava“ končí. Nasazují se pásy a čeká tě dlouhý pochod zvlněnou krajinou se závěrečným, zlomyslným kopcem, který tě dovede zpět do Base Campu.
Pak přišel poslední den a my se s tím prokletým kopcem loučili. Někdy po deváté hodině, nás konečně vyzvedlo letadlo, ještě s nějakými výletníky, kteří si na ledovci za deset minut stihli udělat cool fotky. A my? Po téměř třech týdnech jsme mířili zpátky do civilizace – do sprchy, na burger, na pivo. Pryč z té zimy, pryč ze sněhu a ledu.
S pocitem, že do tohohle ledového ráje se hned tak vracet nemusíme. 😄❄️
Text: Petr H.
Foto: Lukáš J.
