Monte Cervino a Punta Dufour

Když se mi dostala nabídka od kamaráda z Holešova na Matterhorn ani chvíli sem neváhal a přikývl jsem. Výstupová cesta měla být z Itálii po Lyonském hřebeni, což se mi také zamlouvalo, především kvůli méně padajícím kamením a lepší orientaci. Termín jsme předem nedohodli na pevno, ale pohybliví podle aktuálního počasí. A tak když se objevila předpověď krásného počasí na tři dny dopředu (na některých serverech až pět!!) okamžitě se rozhodujeme využít této situace a v sobotu v noci vyrážíme přímý směr Holešov, Zlín, Breuil-Cervinia. nakonec nás jede pět Já a můj otec, Petr a Michal s Tomem (všichni tři z holešovského oddílu) Do Cervinie přijíždíme ještě ten den na večer. Po rychlém nabalení na 4 dny vyrážíme směr chata Ambruzzi. Sem přicházíme v devět večer. Protože je chata stále ještě v rekonstrukci (i když na internetu už psali, že je otevřená) použili jsme jako přístřešku místní garáže.

Druhý den ráno vstáváme v 6 hodin a o sedmé už pokračujeme ostrým pochodem k chatě Carrel. Bohužel se chytáme stopy tří neznalých Čechů (což se dozvídáme záhy) a zbytečně si zacházíme. Naštěstí díky radám od dřívějších výprav (díky MilaneJ) se poměrně brzy otáčíme a jdeme hledat správnou cestu. Po další půlhodině konečně najdeme správnou cestu a opět pokračujeme k chatě Carrel. Počasí stále přeje a v duchu doufáme, že aspoň ještě jeden den vydrží. Do sedla pod chatu Carrel se dostáváme kolem 12:00. Poslední část pod chatou Carrel už začíná být lezecká. Naštěstí je zajištěná, takže není problém s orientací. Nicméně těžké batohy, výška (3700 m) a také konopné provazy, které jsou velice volné, lezení hodně stěžují. Na chatu Carrel přicházíme před druhou hodinou. Zbytek dne trávíme relaxací na sluníčku.

Petrovi je po probdělé noci špatně a tak se rozhoduje raději zůstat, mi ostatní vyrážíme v šest hodin. Protože se otec moc necítí, začínáme jistit kousek nad chatou, kde končí lama. Bráchové pokračují sólo a tak se nám brzo ztrácejí. Protože si uvědomuji, že s jištěním ztrácíme tolik drahocenný čas, snažím se co nejméně jistit, abych postup co nejvíc urychlil. Bohužel v traverzu mám problém s nalezením cesty a trochu bloudíme, čímž opět ztrácíme další čas. Když už konečně najdem správnou cestu objeví se Petr. Rozhodl se, že to musí aspoň zkusit, jinak by si to do konce smrti vyčítal. Když ho sleduju jak nás předlézá je na něm poznat, že to je Pan horolezec. Kolem desáté se dostáváme na hřeben Tyndall. Protože začínám opravdu cítit časovou tíseň, začínám lézt co nejkratší cestou a tak se mi z tři mínus stává čtyři. Hold motivace je silný motor. V horní části už jdeme současně. Tady potkáváme první dvojku, která to otočila z časových důvodů. Mi se ještě rozhodujeme pokračovat dál a tak obouváme mačky pokračujeme po zasněženém ostrém hřebínku a mixech až na vrcholek Pic Tyndall. Odtud kousek sejít a za chvíli jsme téměř v sedle. To už je 12:00 hodin a mi se musíme zamyslet co dál. na vrchol zbývá 200 výškových metrů. Pro nás je to s jištěním dobré dvě hodiny chůze a pak cesta dolů. Po dlouhé úvaze se oba souhlasně rozhodujeme pro sestup. A tak pro nás začal hořký sestup se sérií slanění. Zbylým třem kamarádům se podařilo dolézt až na vrchol. Všichni to lezli bez navázání, pouze v sestupu používali četných slanění. Jejich radost je obrovská a mi jim k tomu kamarádsky gratulujeme.

Protože přes noc mírně nasněžilo, další den se rozhodujeme pro sestup. Bohužel máme před sebou partu tří Pražáků, absolutních amatérů, kteří vyrazili poprvé do hor. Z počátku nám to připadá směšné, ale časem je to opravdu tragikomedie. Naštěstí se nám je podaří předjet při slaňování a tak můžeme konečně začít se sestupem. K autu se dostáváme ve čtyři a rozhodujeme se co dál. Výběr padl na druhý nejvyšší vrchol Evropy Punta Dufour. Ještě ten den přejíždíme do údolí Grassoney.

Ráno vycházíme na chatu Gniffeti. Bez větších problémů po překonání asi 1800 výškových metrů na chatu kolem páté. Výhled z chaty je nádherný, přímo na ledovec Lys. Ráno o půl sedmé odcházím spolu s Tomem a Michalem směrem chata Margarita odtud přes vrchol Zumstein na Punta Dufour. Po ledovci stoupáme velice rychle, protože jdeme nenavázaní a navíc jsme i poměrně dobře aklimatizovaní. Ale čím stoupáme výš tím víc fouká ostřejší vítr. Do sedla Gniffeti je to obyčejný choďák, ale už po cestě na Zumstein začínají první obtíže. Při sestupu z vrcholu směrem k Dufour se do nás vítr naplno opírá a na úzkém hřebínku s námi pěkně cloumá. delší sestup vede přes mixovou II+ (skála a vodní led). Když se dostaneme na spojovací hřebínek vítr se už do nás opírá na plno. Proto raději vytahujem lano. Zkoušíme jít dál, ale vítr je poměrně silný a navíc máme obavu jak bychom sestupovali z Dufour, protože máme s sebou pouze jedno lano a nic víc. A před námi se tyčí plotny na které navazuje poměrně postavené firnové pole. Tentokrát byla domluva rychlá, silný vítr, nejistota v sestupu a navíc velmi rychle se zatahující obloha je jasným signálem k návratu. Protože mám docela hodně času po cestě zpátky ještě vystoupíme na šest 4000 tisícových vrcholů, které jsou snadně dostupné. V mém podání alespoň slabá náplast.

I když se mi nepodařilo vystoupit na žádný z plánovaných vrcholů, odvážím si s sebou spoustu cenných zkušeností. A svým třem kamarádům, kterým vyšel Matterhorn tímto ještě jednou posílám gratulaci.

Michal