Tomaselli,Ortler,Dom - dovolená jak se patří (i s třešničkou na dortu)
Raději hned v úvodu článku upozorňuji, že po celou dobu této akce zůstaly lezečky v kufru auta (i když možná nemusely...), takže zde nehledejte žádné zajímavé tipy na nové skalkařské a skálařské oblasti. Pevně věřím, že když už jsme jednou Klub HORSKÝCH SPORTŮ, bude mi tato skutečnost odpuštěna i skalními skalkařskými členy. :-)
Na dovolenou jsem vyrazil s bráchou Honzou a jeho přítelkyní Zuzkou. První tři dny jsme chtěli strávit v Dolomitech, takže jsme vyrazili autem klasickou trasou Otrokovice-Poštorná-Vídeň-Graz-Klagenfurt-Villach-Toblach. Po pár drobných problémcích s navigací jsme nakonec v pořádku dorazili na parkoviště vedle přistávací runwaye nad Cortinou d'Ampezzo. Musím uznat, že cesta přes noc byla po celém dni kmitání dost náročná.
Počasí bylo skvělé, a tak jsme se podle plánu vydali otestovat Zuzčiny ferratové schopnosti na černou, ale poměrně jednoduchou, ferratu Strobel. Po hodině spánku byl stejně dlouho trvající nástup docela náročný, nicméně dostatečně vyvážený nádernými výhledy na protější Toffany a trochu vzdálenější Monte Pelmo. Strobel je výbornou cestou pro začínající ferratisty, není to žádná dlouhá "drtička" a navíc jsou tam zastoupeny snad všechny způsoby lezení po "železných cestách". Sestup je otázkou odvahy a zkušeností s pohybem v suti. Někdo si užije skvělou jízdu sutí a někdo si cestu dolů protrpí v drobných krůčcích. Každopádně, chce -li někdo sám nebo s někým poprvé na ferratu, můžu Strobela doporučit. Chtěli jsme za odměnu do Cortiny na zmrzlinu, ale nakonec nás odradily obrovské množství aut a placená parkoviště, takže jsme to otočili a vrátili se na naši oblíbenou runway, která slouží jako bezplatné parkoviště pro osobní auta a zároveň placené místo pro karavany. Na zmrzlinu jsme si zašli do nedalekého kempu Olympia. U hlavní cesty se vedle přistávací plochy nachází hotel s klasickým italským dřevěným korýtkem s přitékající vodou, takže jsme doplnili zásoby, uvařili a šli spát vedle auta. Čekali jsme, jestli někdo bude něco namítat, ale poté, co kolem nás projeli policajti a ani nepřibrzdili, bylo jasné, že na tomto místě můžeme klidně zůstat.
Zuzka se na ferratě osvědčila, takže jsme ráno vyrazili do sedla Falzarego, které je výchozím bodem pro jednu z nejtěžších zajištěných cest v Dolomitech - Tomaselli. V průvodci jsme se dokonce dočetli, že před pár lety ještě byla vůbec tou nej, ale pak spatřily světlo světa skvosty jako Cesare Piazzetta, Constantini a některé moderní sportovní ferraty. Krásný nástup přes sedlo mezi dvěma vrcholy tyčícími se nad Falzaregem - Lagazuoi a Toffanou di Rozes - nás dovedl k bivaku delle Chiesa. Odtud jsme již viděli do stěny, kde se před námi už několik bláznů trápilo. Hned na začátku přišlo první drsné místo, kde jsme nějakou tu minutu strávili než nás pustilo dál, ale za ním následovalo už rozumnější ferratové lezení. Už od poloviny jsme ale tušili drobné problémy, když jsme při pohledu nahoru viděli "mravence" na pilířku u samého vrcholu této cesty. Když se pod ním ještě přidal vítr a pohled do asi 200m vysoké stěny pod námi, bylo jasné, že zážitky tradičně nebudou jen hezké, ale i silné. Sestup je veden nejprve ferratou, po níž následuje několik minut v suti a návrat na krásnou nástupovou cestu. Skvělý zážitek - nádherná a těžká ferrata s ideálním přístupem a především 360° výhledy z vrcholu uprostřed nejznámější části Dolomit. Jako místo pro další zmrzlinu jsme tentokrát zvolili městečko Alleghe, které se nachází přímo pod západní stěnou Civetty, která je jednou z nejvyšších v Evropě. Fascinující podívaná pro horolezce i naprostého laika. Řekli jsme si, že by bylo příjemné se po cestě a 2 dnech pocení na žhavém slunci osprchovat, a tak jsme přejeli do kempu Malga Ciapela. Vytáhli jsme alpenverein a vysvětlili na recepci, že ani nebudeme stavět stan, když nebude pršet (předpověď byla dobrá), a nakonec jsme spali každý za 7 EUR.
Třetí den jsme takticky zvolili odpočinkovou trasu - Marmoladu. Šlapání 700m převýšení na slunku se nám nezamlouvalo, takže jsme koupili zpáteční jízdenky na lanovku (8,50 EUR) a jako jedni z prvních se asi v 8:45 vyvezli do výšky 2700m. V pohodě jsme si vyšlápli na Marmoladu, potrénovali chůzi a dovednosti na ledovci a po návratu do auta vyrazili směr Solda/Sulden (Ortler). Cestování bylo náročné, teploměr u auta v Bolzanu ukazoval 36°C, ale naštěstí jsme již brzy opět viděli zaledněné vrcholky, které nás motivovali ještě nějakou tu hodinku přetrpět. V Suldenu jsme zajeli až na parkoviště nad horní stanicí lanovky, kde jsme zaparkovali a povečeřeli. Předpověď mluvila o přeháňkách a bouřce, takže jsme se poohlíželi o nějakém suchém místečku na spaní. Po chvíli začalo pršet, ale prázdný plechový hangár pro rolbu se ukázal jako skvělý úkryt před větrem a deštěm. Opět nás nikdo nevyhodil, takže další příjemná noc s minimálními náklady a maximálním pohodlím.
Mraky, které vznikly z odpařující se vody po bouřce, se pomalu ale jistě zvedaly, takže nám nic nebránilo začít šlapat směr Tabarettahütte. Po hodině a půl poměrně pohodového výstupu jsme byli na chatě, kde nás ovšem čekalo nepříjemné překvapení. V průvodci jsme četli, že na chatě je k dispozici pitná voda, takže jsme si z pramene, který jsme potkali pocestě, nenabrali dostatek na celý den. Naštěstí Zuzka zjistila, že na ženském záchodě je umyvadlo s tekoucí vodou, takže problém byl zažehnán. S bratrem jsme rozmýšleli, jestli máme zkusit výstup na Payer's hütte přes "éčkovou" Tabaretta klettersteig. Nakonec jsme tuto variantu odsouhlasili, Zuzku poslali pěší cestou a sami se vydali i s těžkými batohy (s vybavením k výstupu na Orler - lano, mačky, šrouby do ledu atd. a jídlem na 2 dny [můj měl asi 15kg]) do jedné z 5 nejtěžších ferrat v Evropě (podle topovek pravděpodobně 2.). Trochu nám zatrnulo, když jsme u prvního lana potkali skupinku borců s bicepsy asi jako naše stehna a malými batůžky na zádech, ze kterých navíc začali tahat lezečky. Pohled na nápis Triop sice zaujal, ale přišly obavy, do čeho jsme se to vlastně pustili. Později jsme pochopili, o co šlo, když jsme v nejtěžším místě museli batohy sundat, přelézt nejdříve bez nich a až potom je vytáhnout stěnou za námi. U mého málem došlo i na strassovku. Což mi připomíná, že bych chtěl v tomto článku zdůraznit, že se mnohokrát osvědčily a připomněly dovednosti nabyté v horoškole! Po heroickém výkonu jsme se po 4 hodinách lezení a škrábání se vzhůru ocitly na hřebínku k Payer's hütte. Zuzka nás již s očekáváním a strachem vítala a gratulovala nám se slovy, že když viděla přicházet borce před námi s malinkými batůžky, myslela si, že už někde slaňujeme dolů. Zašli jsme si na chatu na čaj (který mimochodem s alpenvereinem stál o 0,50 EUR míň) a chtěli jsme domluvit nocleh. Ale ne příliš milá paní nám oznámila, že máme smůlu, že je plno a nezavolali jsme předem. Z výběru Tabarettahütte vs. Lombardi bivak (3316m) vyhrál jasně bivak, takže jsme začali opět šlapat vzhůru. Už kousek za chatou nastaly problémy a čím dál víc se ukazovalo, že v této sestavě bude dvojkové až 2+ nezajištěné lezení nad 300m vysokými stěnami problém. Ještě jsme to asi hodinu zkoušely dál, ale několik velmi úzkých hřebínků několik set metrů nad zemí nám prozradilo, že se na Ortler v této sestavě budeme muset podívat až někdy v budoucnu. Cestu zpátky jsme v rámci možností odjistili, nátáhli si i kousek ferraty a v pokud možno co největší pohodě se vrátili zpět na Payer's hütte, Tabarettahütte a následně až k autu do Suldenu. Co se týče našeho jištění, tak to bylo řádově lepší než to, co předváděli průvodci se skupinkami lidí. Už z loňského výstupu na Glockner jsme znali jejich skvělý styl, který jsme pracovně pojmenovali "jeden za všechny, všichni za jednoho". Vážně nechápu, jak za tohle někdo může platit. Noc jsme strávili opět na parkovišti nad lanovkou, tentokrát vedle auta s výhledem na noční oblohu plnou hvězd.
Ráno trochu mrzely pohledy na vrchol v nádherném počasí a skvělých podmínkách k výstupu, ale brzy je přemohla vidina toho, že ještě ten den snad budeme v Zermattu hledět na Matterhorn. A to se nám i podařilo. Cesta byla děsná, přejeli jsme několik sedel (z toho dvě s výškou přes 2400m), ale především byla neděle, což ve Švýcarsku znamenalo neustálé vyhýbání se cyklistům, běžkařům a motorkářům. Auto jsme zaparkovali na parkovišti v Täschi a vlakem přejeli na vyhlídky do Zermattu. Bylo nádherné počasí, takže jsme poctivě omrkli a nafotili Matterhorn, Breithorn, Weisshorn i Dom, koupili jsme nějaké pohledy a suvenýry a vrátili se vlakem zpátky do Täsche. Za 15 CHF bylo sice 10min ve vlaku dost málo, ale zůstat v tak nádherném počasí na místě, odkud není vidět Matterhorn, to by byl hřích. Přejeli jsme o pár kilometrů níž, do Randy. Tam jsme zaparkovali v podzemním parkovišti a vedle auta strávili noc. Obavy ze špatného vzduchu se nenaplnily, noc byla naprosto bezproblémová. Vedle parkoviště jsou záchody s pitnou vodou (otevřené od 6 do 20 hod.), takže slušné zázemí.
Probudili jsme se opět do krásného rána, takže jsme plni odhodlání vyrazili směr Domhütte. 1500m převýšení nebyl žádný med, ale po 4 hodinách jsme byli na chatě. Poseděli jsme a pokochali se pohledy na čtyřtisícové velikány v okolí, domluvili nocleh, který jsme si den předem zarezervovali telefonem (česky se slovenskou brigádnicí), a uložili se ve 14:00 ke spánku. Mně únava příliš dlouho nevydržela, takže jsem asi kolem 4. vyběhl asi 300m nad chatu k ledovci, abych věděl, kudy se v noci ve tmě plantat při výstupu na vrchol. Něco málo jsme povečeřeli a opět šli spát. Asi 100m nad chatou jsou vybudované 3 plošinky pro stany i s kamennými ohrádkami,ale věděli jsme, že má být v noci bouřka, takže chata byla jasná volba. Navíc jsme později zjistili, že ceny byly opravdu hodně příznivé. Honza sice za noc s alpenvereinem platil 27 CHF, ale já se Zuzkou jsme platili každý po 13 CHF, protože nám ještě nebylo 22. To je parádní cena na švýcarskou chatu ve 3000m, nemyslíte? Navíc s výhledem na Matterhorn přímo z lůžka. :-)
Budík 02:00 nás probudil do očekávané bouřky, která i z chaty zněla dost děsivě. Další budíček tedy 03:00. To už byl venku docela klid, takže zaznělo rozhodující "teď, nebo nikdy". Posnídali jsme a za mrholení začali stoupat první z 1600m, které nás do oběda čekaly. Velmi se osvědčil můj odpolední výlet a nakonec jsme k ledovci přivedli i skupinku Poláků, kteří jinak měli namířeno docela špatným směrem. Počasí se zlepšilo, což jsme očekávali díky hvězdám, které krásně zářily na noční obloze. Výstup se obešel bez větších problémů a v 10:11 jsme jako druhá skupinka asi z 8 všichni tři stanuli na vrcholu Domu ve výšce 4545m. Chtěl bych touto cestou ještě jednou pogratulovat Zuzce, protože její výškový rekord před touto dovolenou byly Rysy o 2000m níž. Hrdinsky bojovala až na vrchol, i když, jak později přiznala, chvílemi už i viděla oranžový sníh a mžitky před očima. Odměnou nám všem byly kromě skvělého pocitu a hrdosti i nádherné výhledy na snad všechny čtyřtisícovky včetně Mont Blancu, Jungfrau a dalších. Pořídili jsme vrcholová fota, zaznamenali celé 360° panorama pohledů a začali jsme pomalu ale jistě ťapat dolů. Ten den nás čekalo 3100m dolů, ale v tu chvíli na to nikdo z nás nemyslel. Na chatě jsme se dozvěděli, že držíme národní rekord, protože si celé osazenstvo chaty vždycky dělalo srandu z Čechů, protože nikdy nedorazili z vrcholu dřív než v 5. Sympatická Slovenka si ještě postěžovala, že jsme šli brzy spát a vůbec si s ní nepopovídali, ale byla ráda, že nás vidí v pořádku a přidala samozřejmě taky gratulace. Myslíte, že onou třešničkou na dortu byl vrchol Domu? V tom případě se mýlíte, byla to opravdová třešnička na Schwarzwald Kirsche torte, který mají na chatě, ale nevystavují jej do doby, než se začnou vracet lidi z vrcholu. Na zbývajících 1500m dolů se nikdo z nás netěšil, ale všichni jsme jej bez újmy na fyzickém i psychickém zdraví zvládli. V autě už čekalo šampaňské na oslavu našeho splněného snu. Byli jsme ale hodně unavení, takže po večeři následovalo rychlé upadnutí do spánkového bezvědomí, které nám vydrželo až do rána.
Ráno jsme zaplatili za parkovné (a nocležné :-) ) 24 CHF a vyrazili jsme domů. Cesta z Randy přes Vaduz, Innsbruck, Salzburg a Vídeň nám zabrala celý den a půlku noci, ale rádi jsme si doma lehli do vlastních postelí a vzpomínali na zážitky z předešlých dnů. Byla to nádherná dovolená plná krásných prožitků, adrenalinu a všeho ostatního, co k horám patří. Bohužel pro mě poznamenaná jednou kaňkou, která svou velikostí téměř zastínila vše příjemné... :(
Myslím, že i plán byl utvořen dobře, systematicky jsme se posunovali každým dnem výš a výš až po nejvyšší metu. Přejezdy mezi jednotlivými oblastmi vyšly akorát s ohledem na další program. Rozhodně můžu podobnou akci doporučit, kdyby někdo chtěl zkusit jiné aktivity než stále dokola opakující se lezení po skalkách a skalách. Pokud by někdo měl zájem o další informace, rád povzpomínám a sdělím. :-)
Na závěr ještě uvádím pár relevantních odkazů:
